Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí ... :) :P

[Bůh]

Zaufaj Pánu Jezus

22. března 2007 v 19:22
Takže ... pod dlouhé době se zase ozývám ...
"Obejvila" jsem opravdu krásnou písničku s ještě úžasnějším videoklipem .... Bez jakýchkoli pochybností stojí za shlédnutí.Je naprosto skvělá ... posilňující, člověk si uvědomí, co všechno zmůže víra v Boha ... vlastně: co všechno zmůže Bůh ... co všechno nám dává, jaké je to pro nás útočiště a pomoc ... Fakt fantastické ... Velmi doporučuji ....
A →zde← je již ona výše zmiňovaná úžasná písnička ... :)))
P.S.: Tento klip jsem našla na www.chvatik.com
P.S.2: Tak nevím do jaké rubriky dát tento článek.. Bůh vs. Co mě zaujalo .... nooo ... Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem ... :))

Svěř ...

8. března 2007 v 17:39
... Svěř minulost Božímu milosrdenství, přítomnost Boží lásce a budoucnost Boží prozřetelnosti. ...

Bůh nikdy neopouští ...

8. března 2007 v 17:38
Muž, který ukončil své pozemské bytí, předstoupil před Boha. A Bůh se zamýšlel nad jeho životem a poukazoval na to, co všechno se v něm ten člověk naučil, co všechno prožil, jak se choval k ostatním lidem a jakými myšlenkami se zaobíral. Bůh jej však nesoudil, ale naopak člověk soudil sám sebe, neboť až nyní se plně uvědomil důsledky svých činů. Po té Bůh řekl:
"Chceš se ještě na něco zeptat, můj synu?"
"Ano, - odpověděl muž a pokračoval: - Když jsem tak při svém zamyšlení zpětně sledoval svůj život, všiml jsem si, že za šťastných časů jsem zanechával dvojí stopu, a věděl jsem, že kráčíš vedle mě. Když však nastaly těžké chvíle, zůstávala za mnou stopa jediná. Proč jsi mě, Otče, v nejhorších časech opustil?"
A Bůh mu s laskavým úsměvem odpověděl: "To si špatně vykládáš, můj synu. Je pravda, že za šťastných časů jsem kráčel vedle tebe a ukazoval ti cestu. Když však nastaly těžké chvíle, nesl jsem tě v náruči.

Dej ...

8. března 2007 v 17:37
Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco co bych jed.
Dej mi zdravé tělo, Pane, a nauč mne s ním zacházet.
Dej mi zdravý rozum, Pane, ať vidím dobro kolem nás,
ať se hříchem nevyděsím, a napravit jej umím včas.
Dej mi mladou duši, Pane, ať nenaříká, nereptá,
dej, ať neberu moc vážně své pošetilé, malé "já".
Dej mi prosím humor, Pane, a milost, abych chápal vtip,
ať mám radost ze života a umím druhé potěšit.

Miliony ...

8. března 2007 v 17:35
Miliony hvězd rozmístil jeden Bůh na nebesích. Miliony z nás pozvedají oči k jednomu Bohu. Miliony dětí volají jednoho Boha mnoha různými jmény. Jeden Bůh však miluje každého z nás stejnou láskou.
th_a208e504.jpg

Rozloučení

27. prosince 2006 v 18:27 | www.alokin.ic.cz
Toto mě opravdu dostalo-musela jsem to sem dát.......
Mladá žena vyskočila z křesla hned,jak uviděla chirurga vycházet z operačního sálu. Ptala se: "Jak se má můj syn? Bude v pořádku? Kdy ho můžu vidět?"
Chirurg odvětil: "Je mi to líto, dělali jsme co bylo v našich silách, ale váš syn to nepřežil."
Anna se v pláči ptala: "Proč malé děti dostanou rakovinu? To o ně už Bůh nedbá? Kde si byl Bože, když tě můj syn potřeboval?"
Chirurg odvětil: "Chcete být na chvíli osamotě s vašim synem předtím, než ho odvezou na univerzitu? Jedna ze sestřiček za pár minut vyjde."
Anna požádala sestřičku, aby zůstala s ní dokud se nerozloučí se svým synem. Něžně přeběhla svými prsty přes černé kučeravé vlasy. "Chtěla byste si nechat na památku pramínek vlasů?" ptala se sestra.
Anna naznačila,že ano. Sestra odstřihla chlapci pramínek vlasů, vložila do plastového sáčku a podala ho Anně.
"Byl to Tomášův nápad darovat svoje tělo pro univerzitní nemocnici na studium. Říkal, že by to mohlo pomoct někomu jinému. Nejdřív jsem říkala ne, ale Tomáš povídal: ,, Mami, ja už to tělo nebudu potřebovat,až zemřu. Možná to pomůže jinému malému chlapci,aby mohl strávit se svou maminkou víc dní než já."Anna pokračovala:,,Můj Tomáš měl zlaté srdce.Vždy myslel na jiné.Jak mohl,vždy jim chtěl pomoct."
Anna naposled prošla nemocnicí,poté,co zde strávila skoro šest měsíců.tašku s Tomášovými věcmi položila na sedadlo v autě vedle sebe.Jízda domů byla velmi těžká.Ale ještě těžší bylo vkročit do prázdného domu.Tomášovy věci a igelitový sáček s pramínkem vlasů donesla do synova pokoje.Začala urovnávat modely autíček a ostatní osobní věci v jeho pokoji přesně na místo,kde si je vždy odkládal on.Lehla si na jeho postel,přitáhla si k sobě jeho deku a vyplakala se až do únavy......usla.
Bylo tak okolo půlnoci,když se Anna vzbudila.Vedle ní na posteli ležel složený dopis a tam stálo:
Drahá maminko,
Vím,že ti budu chybět,ale neboj se,že na tebe někdy zapomenu ,nebo že tě přestanu mít rád jenom proto,že nejsem vedle tebe,abych ti pověděl: "Mám Tě rád".Stále tě budu míst rád,mami,dokonce každý den víc a víc.A jednoho dne se opět uvidíme.Pokud by si chtěla,mohla by sis adoptovat malého chlapce,aby si nebyla tak sama,mně by to nevadilo.Mohl by mít můj pokoj a všechny moje staré věci,aby si s nimi mohl hrát.Ale kdyby si se rozhodla pro děvčátko,asi by se ji nelíbily takové věci jako klukům.Musela by si jí koupit panenky a takové ty věci pro děvčata,však ty víš.Nebuď kvůli mně smutná.Toto je skutečně nádherné místo.Dědeček a babička se se mnou vítali hned,jak jsem přišel a ukázali mi to tu okolo,ale bude mi trvat ještě hodně času než to všechno poznám.Andělé jsou tak dobří.Velmi rád se na ně dívám,když lítají.A víš co?Ježíš vypadá jinak než na nějakém obrázku.Ano,když jsem ho viděl,hned jsem věděl,že je to On.Sám Ježíš se mnou šel k Bohu Otci!A hádej co,mami!Seděl jsem Bohu na kolenou a povídal jsem si s ním,jako by jsem byl někdo hodně důležitý.To bylo tehdy,když jsem mu pověděl,že ti chci napsat dopis,abych ti pověděl "Sbohem" a všechno ostatní.Ale já jsem hned věděl,že to není dovolené.No ale víš co,mami?Bůh mi dal jeho vlastní tužku a papír,abych ti napsal tento dopis.Ten anděl,co ti má tento dopis donést se,tuším,jmenuje Gabriel.Bůh mi řekl,abych ti dal odpověď n otázku,na kterou si se ho ptala: "Kde byl,když jsem ho já potřeboval?"Bůh mi říkal,že byl na tom stejném místě se mnou,tak jako byl se svým synem Ježíšem,když byl na kříži.Byl přesně tam,a tak je se všemi svými dětmi.Mami,nikdo jiný nesmí vidět,co jsem ti napsal,jen ty.Pro všechny ostatní je to jen kus bílého papíru.Není to super?Musím už vrátit Bohu jeho tužku.Musí psát další jména do Knihy života.Dnes budu večeřet za jedním stolem spolu s Ježíšem.Jsem si jistý,že to jídlo bude vynikající.Oh,skoro jsem ti zapomněl povědět....Nic mě už nebolí.všechna ta rakovina zmizela.To mě těší,protože už jsem víc nemohl vydržet tu bolest a Bůh už taky nemohl vidět,že mě to tak velmi bolí.To bylo tehdy,když ke mně poslal Anděla milosrdenství.Anděl mi pověděl,že jsem speciální zásilka.To je,co?
Podepsané
s láskou od Boha Otce,Ježíše a ode mě....
zdroj: alokin.ic.cz

Dar víry...

29. listopadu 2006 v 21:43



Jestliže od hořící svíce zapálím jiné svíce,
ohně neubude, ale naopak světlo bude jasnější.
Jestliže svědčím druhému o své víře,
moje víra neslábne, ale zesílí.

Milost

29. listopadu 2006 v 21:40
Milost
Nejprve pláčeš.
Potom proklínáš.
Pak se modlíš.
A potom vypneš všechny své síly, co ti zbyly.
Chceš, vůlí, která nebe dobývá - však o tvrdou zeď nemožnosti dokrvava rozbíjíš si
lebku.
Pak ztratíš vědomí.
A když zase procitneš, tu všechno znova začíná.
Nakonec v tupém omámení, beze slov a bez myšlenek si říkáš :
"Všechno je zbytečné, všechno je marné. Ze žaláře bídy, nemoci a hříchu,
z každodenní hrozné všednosti není, není úniku.
A tehdy - samo od sebe - otevře se nebe,
které neotevřela kletba, ani prosba.
Marně je dobývala síla a vůle a zoufalství a pokání.
Tehdy samo od sebe otevře se nebe
a hvězda malounká ti spěchá vstříc
a tak se přiblíží, líbezně se usmívajíc,
že si pomyslíš : do dlaně ti spadne.
Tehdy - sama od sebe - utichne bouře.
Tehdy - samo od sebe - všechno se ztiší.
Tehdy - sama od sebe - ožívá naděje.
Na každé zlaté větvi tvých snů
jen tak samo od sebe - dozrává nové ovoce.
A to samo od sebe - to je milost.

Madona ateistů

29. listopadu 2006 v 21:30
Madona ateistů
Roman Brandstätter
Starám se o ty, kteří nevěří v mého Syna.
Toužím jim pomoci.
Jsou to mé děti.
Jako všichni
Ačkoliv o tom nic nevědí.
Modlím se.
Modlím se za ty, kteří se nemodlí.
Když krvácejí, ovíjím svou modlitbou, jako obvyzem jejich rány.
Když tonou, hážu jim svou modlitbu, jako záchranný pás.
Když umírají, dělám ze své modlitby podušku pro jejich zmučenou skráň.
A potom beru do ruky jejich syčíci popel a kladu jej k nohám svého Syna,
a úpěnlivě Ho prosím o milosrdenství pro lidské pozůstatky.
pro popírající
pro nevěřící
pro nežijící
říkám:
Stvoř je můj nejmilovanější Synu.
Naplň je svým obsahem.
Vdechni jim svou věčnost.
Zapal je svým utrpením.
Ať se stanou Tvým trnovím.
Ať se stanou Tvým křížem.
Umři za ně.
Umři ještě jednou, ještě jednou, naposledy,
můj Synu nejmilovanější.ˇ
Úpěnlivě Tě o to prosí Tvá matka
Prosí tě o to
M a d o n a a t e i s t ů

Jsem zde...

29. listopadu 2006 v 21:14
Našla jsem jednu docela zajímavou stránku,teda alespoň pro mě zajímavou ( www.hela.webgarden.cz) a některé texty mě tam zaujaly....
,,Jsem zde - když jsi sám - jsem zde, když se cítíš špatně
- když tě vyhánějí
- když si myslíš, že už to dál nejde,
- když jsi zoufalý a smutný,
- když máš strach a bojiš se,
- když tě ostatní nemají rádi,
- když tvoje přátelství obklopuje zeď,
- když starostmi nemůžeš spát,
- když ti někdo ubližuje,
- když jsi ve velkém nebezpečí,
- když jsi nemocen a potřebuješ pomoc,
- když se se svými strázněmi nemůžeš vyrovnat sám,
- když se pro tebe svět rozpadá,
- když potřebuješ trochu víc lásky,
- když máš velké bolesti,
- když ti nikdo nenaslouchá,
- když už se nemůžeš udržet vyčerpáním,
- když máš špatné svědomí,
- když mne voláš.
Jsem zde, když se vracíš ke mně domů,
- jako slunce, které dává teplo a radost
- jako plamen, který nikdy nezhasíná,
- jako krásná květina, která potěší tvé srdce,
- jako mrak, který tě zahalí láskou,
- jako ruka, která starostlivě uchopí tvoji ruku,
- jako srdce, které vždy bije pro tebe,
- jako přítel, který tě nikdy nezradí,
- jako anděl, který tě ochraňuje a vede,
- jako sestra, která s tebou sdílí starosti a bolesti,
- jako matka, která s tebou cítí a rozumí ti,
- jako otec, který ti poskytuje věčný úkryt.

Jsem zde vždy pro tebe.....tvůj nekonečně milující Bůh."

Dva andělé

8. listopadu 2006 v 14:51

K zamyšlení

Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl: "Věci nejsou takové, jakými se zdají být."

Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtva ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát? První muž měl všechno a tys mu pomohl,? vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč??

"Věci nejsou takové, jakými se zdají," odpověděl starší anděl. "Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají."

Angel's
Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem.

Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují!

Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek ? přítomnost ? je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná!

Před svatostánkem....

22. září 2006 v 21:10
Není nutné mnoho vědět, aby ses mi líbil - stačí, že mě velmi miluješ. Takže zde se mnou mluv tak, jako bys mluvil se svým nejlepším přítelem.
Chceš mě za někoho o něco prosit?
Řekni mi jeho jméno a potom mi pověz, co chceš, abych teď pro něho udělal. Vypros si mnoho - neváhej prosit.
Mluv ke mně jednoduše a upřímně o chudých, které chceš utěšovat, o nemocných, které vidíš trpět, o zbloudilých, které toužíš vrátit na správnou cestu. Řekni mi o každém alespoň slovo.
A potřebuješ nějakou milost pro sebe?
Jestli chceš, napiš mi něco jako listinu se vším, co potřebuješ. Přijď a přečti ji v mé přítomnosti. Řekni mi otevřeně, že jsi snad pyšný, sobecký, nestálý, nedbalý ...
A potom mě popros, abych ti přišel na pomoc zbavit se toho všeho s větším nebo menším úsilím, tak, jak chceš.
Nestyď se! Je mnoho spravedlivých, mnoho svatých v nebi, kteří měli přesné ty stejné chyby. Ale oni se pokorně modlili... a později se od hříchu osvobodili.
A neváhej také prosit o své zdraví, jakož o šťastné dokončení své práce, obchodů nebo studií.
To vše ti mohu dát a tobě dám. A přeji si, abys mě o to prosil, jestliže to není proti tvé svatosti, ale pro ni a její podporu. Co potřebuješ zrovna dnes? Co pro tebe mohu udělat? Kdybys věděl, jak si přeji ti pomoci !
Máš právě nějaký plán?
Vyprávěj mi ho. Čím se zabýváš? Na co myslíš? Co si přeješ? Co mohu udělat pro tvého bratra co pro tvoji sestru, co pro tvoje přátele, pro tvoji rodinu, pro tvé představené? Co pro ně chceš udělat?
A co já: Nepřeješ si, abych byl veleben? Nechtěl bys udělat něco dobrého pro své přátele, které máš velmi rád a kteří možná žiji bez myšlenky na mě? Řekni mi: Co budí dnes hlavně tvoji ozornost? Co si toužebně přeješ? Co děláš pro to, abys toho docílil?
Řekni mi to, když se ti něco nepovede, a já ti povím důvod tvého neúspěchu. Nechceš si mě získat pro sebe?
Jsem Pán srdcí a s mírným násilím je přivedu tam, kam chci, aniž bych narušil jejich volnost.
Cítíš se snad smutný nebo máš špatnou náladu?
Pověz mi ve všech detailech, proč jsi smutný? Kdo té zranil? Kdo urazil tvoji sebelásku? Kdo tebou opovrhoval?
Řekni mi všechno a brzy se dostaneš tak daleko, že mi řekneš, že podle mého příkladu všechno odpustíš, všechno zapomeneš. Jako odplatu přijmeš moje utěšující požehnání.
Máš strach? Cítíš ve své duši neurčitou zádumčivost, která je sice neoprávněná, ale přesto ti nepřestává rozedírat tvé srdce? Vrhni se mé prozřetelnosti do rukou! Jsem u tebe. na tvé straně. Vidím všechno, slyším všechno a ani na okamžik tě neopustím.
Cítíš odpor u lidi, kteří tě dříve měli rádi, kteří teď na tebe zapomněli a oddálili se od tebe, a to bez nejmenšího důvodu?
Pros za ně a já je přivedu zpět na tvou stranu, jestliže nebudou překážkou na cestě k tvé svatosti.
Nechceš mi sdělit nějakou radost?
Proč se mi nesvěříš, jsem přece tvůj přítel. Pověz mi, co od poslední návštěvy u mne utěšilo tvoje srdce, co tě přivedlo k smíchu. Třeba jsi zažil příjemné překvapení. Možná že jsi obdržel radostné zprávy, dopis, znamení náklonnosti. Možná že jsi překonal nějakou těžkost a dostal ses z beznadějné situace. To vše je moje zásluha. Jednoduše mi řekni: Děkuji, můj Otče.
Nechceš mi něco slíbit?
Čtu si v hlubině tvého srdce. Člověk se dá lehce oklamat, ale Bůh ne. Takže se mnou mluv zcela upřímně.
Rozhodl ses už nehřešit, zříci se toho předmětu, který ti škodí, už nečíst tu knihu, která dráždila tvou představivost, už se nestýkat s člověkem, který zmátl mír tvé duše?
Budeš k tomu jinému člověku, na kterého ses dosud díval jako na nepřítele a který tebou opovrhl, zase mírný, laskavý a ochotný?
Dobře, běž zase zpět k svému obvyklému zaměstnání. K své práci, ke své rodině, ke svému studiu.
Ale nezapomeň tu čtvrthodinku, kterou jsme zde oba strávili.
Zachovej si, pokud je ti to možno, mlčeni, skromnost, vnitřní koncentraci a lásku k bližnímu. Miluj mou matku, která je také Matkou tvojí. A přijď zase se srdcem, které je ještě více naplněno láskou a které se ještě více obětovalo mému duchu.
Potom najdeš v mém srdci každý den novou lásku, nové dobrodiní, nové útěchy

Být,či nebýt katolíkem?(2)

18. srpna 2006 v 15:06 | Zdeněk Drštka
radši budu slušným ateistou než takovým katolíkem…
Je celkem pochopitelné, že v očích průměrného člověka má větší cenu spořádaný, slušný, "hodný" ateista než katolík, který je veřejným hříšníkem. "Já znám několik ateistů, kteří jsou morálně bezúhonní, a taky znám pár katolíků, za které bych se styděl," jsme určitě už slyšeli. Jenže tento přístup je značně nedůsledný a poněkud nepoctivý. Postavíme-li vedle sebe "hodného" bezvěrce a "zlého" katolíka, bude kontrast pochopitelně velmi nápadný. Kdo však nám dal právo srovnávat právě takhle? Když vedle sebe postavíme "hodného" katolíka a "zlého" ateistu, troufám si tvrdit, že nebude o nic méně nápadný, ba snad i naopak. A jak to dopadne, srovnáme-li "hodného" ateistu s "hodným" katolíkem? Nebo "zlého" ateistu se "zlým" katolíkem? Ovšem právě takovýmto srovnáním se ateisté - neznámo proč - brání.
Z prvního uvedeného srovnání jaksi vyplývá domněnka, že katolické křesťanství činí člověka horším. Proti tomu se tedy rozhodně ohrazuji. Nevím o žádné studii, o žádném sociologickém průzkumu, o žádné statistice, která by něco podobného dokazovala. Jedna věc je charakter daného člověka, druhá pak jeho světonázor. Kdo mi dokáže, že by ateista nebyl ještě lepší, kdyby se stal katolíkem? Nebo naopak - jistá dáma, katolická křesťanka, se v zaměstnání stala svědkyní debaty o jedné společné známé. Kolegyně (bez vyznání) se nad ní pohoršovaly: "A to si představte, že ona chodí do kostela a k přijímání!" Ona dáma s klidem poznamenala: "A teď si představte, že by do toho kostela nechodila. To by byla teprve semetrika." Kolegyně překvapením oněměly. Mohu dodat, že tuto "taktiku" jsem již s úspěchem použil.
Mám neurčitý dojem, že někdy mluví z ateisty jakási pýcha - "já jsem přece lepší než nějaký ten katolík, i když ničemu nevěřím". No prosím, to je teoreticky možné, ale co tomu ateistovi - který je údajně ateistou proto, že jej pohoršují katolíci - brání, aby se stal dobrým katolíkem, je-li sám tak slušný a bezúhonný člověk? Církev si je dobře vědoma, že řada těch, co se prohlašují za katolíky, nežije příkladným životem, že má a v dějinách měla ve svých řadách i nehodné kněze a nepatřičně jednající řeholníky. To je skutečnost, kterou si musíme přiznat. Ale je to pravidlem? Stává se člověk křtem, biřmováním, svěcením či řeholními sliby automaticky horším? A krom toho, je zde generalizace oprávněná? Je korektní, když na základě špatné zkušenosti s jedním, dvěma kněžími prohlásí člověk o katolickém kněžstvu, že je protivné, neschopné, zkažené a já nevím co ještě? Leč právě toto bývá pravidlem. Snad každý z nás se za svých školních let setkal s pedagogem, na něhož nevzpomíná v dobrém. Ale ještě jsem neslyšel, že by někdo na potkání tvrdil: "Ti učitelé, to je hrůza, co je to za verbež." A totéž platí o číšnících, prodavačkách, instalatérech, kadeřnicích… Proč zrovna u duchovních je tomu jinak?
ti katolíci, to je hrůza, oni upalovali čarodějnice a Jana Husa…
Je zvláštní, jak hranice z 15.-18. století dosud pálí naše současníky. "Upálili nám mistra Jana," zaznívá ve vlastech českých s železnou pravidelností. Nám? Komu vlastně? Kdo z našich současníků by si byl ochoten stoupnout na hranici za stejné názory, které stály Jana Husa život? Kdo z jeho novodobých "obhájců" tvrdošíjně zastává mínění, že Bůh si jej vyvolil, aby hlásal zkaženému světu pravdu evangelia? Kdo z nich je bytostně přesvědčen o Kristově přítomnosti v Eucharistii? Kdo z nich bude hájit nedocenitelné postavení Bohorodičky? Kdo z nich je vůbec ochoten připustit, že Bůh opravdu existuje?
Někdy je až neuvěřitelné, čím jsou lidé schopni proti církvi argumentovat. Já osobně jsem neupálil ani mistra Jana Husa, ani Giordana Bruna, ani jediného kacíře, ani jedinou čarodějnici, nevyhnal jsem z českých zemí jediného nekatolíka, nikdy jsem nebyl na křížové výpravě a žádnému pobělohorskému exulantovi jsem nevzal ani groš. Přesto mi tyto skutky již řada lidí vyčítala. Je nad mé chápání, když někdo prohlásí, že církvi by se neměl vracet v 50. letech zabavený majetek, protože např. Jan Ámos Komenský musel emigrovat a Galileo Galilei byl odsouzen. Matně se mi vybavuje historka, která se prý udála na francouzském pobřeží. Malý chlapeček zde odtlačoval od břehu loďku se dvěma Angličany, kteří chtěli přistát. "Co to děláš?" okřikl ho četník. "To jsou přece Angličani," volal chlapeček. "A co má být?" divil se četník. "Oni nám přece upálil Johanku z Arku," vykřikl chlapeček. "Ale to se přece stalo v 15. století," zasmál se četník. "No jo, ale paní učitelka nám o tom řekla dneska ve škole…" Jak byste se na mě dívali, kdybych vyháněl německé turisty z Pražského hradu s odvoláním na Hitlera? Kdybych na potkání nadával Rusům za srpen 1968, Italům za Mussoliniho a invazi do Etiopie, Francouzům za napoleonské války, Švédům za obléhání Brna a zpustošení rudolfínských sbírek…? Jsou to tytéž národy, ale snad kvůli tomu nejsou vinny! Proč se takto pohlíží na katolickou církev? Ano, děly se nepravosti ve jménu náboženství, ale jak za to mohou dnešní katoličtí křesťané?
Jen na okraj si dovolím malou poznámku - kolik z vášnivých obhájců obětí církve je ve skutečnosti odpůrci trestu smrti?
vždyť je to náboženství pro pár stařenek, to pro mě není…
Zajímavá věc - tatáž slova slýchají křesťané už po několik generací. Říkalo se to v 19. století, v letech padesátých, sedmdesátých, říká se to i dnes. Kde jsou ony původní stařenky? Myslím, že už nás předešly na věčnost. A na druhou stranu ty současné stařenky byly přece také kdysi děvčaty v rozpuku mládí, a nemohlo to být až tak dávno - jenže už tenkrát se o katolickém křesťanství mluvilo jako o náboženství babiček… Samozřejmě že v oné i této době měla církev co říci i mladým lidem. Je škoda, že se o tom nemluví. Velká setkání mládeže, mezinárodní poutě, setkání rodin s dětmi, prázdninové tábory a vůbec příležitosti vidět žijící církev nejsou mediálně atraktivními tématy. A kdo nechce vidět, nevidí.
A kde je také napsáno, že co se hodí pro stařenky, nehodí se v žádné případě pro mě? Studenti, otcové rodin i dědečkové chodí k týmž obvodním lékařům, nakupují tytéž rohlíky v týchž obchodech (nepodniknou-li rodinný výlet do superhypermarketu) a svítí týmiž žárovkami s touž elektřinou. Někdy je odpor vůči "náboženství stařenek" jen jakýmsi generačním trucem, revoltou pro revoltu.
Na druhou stranu, tyto stařenky jsou pro nás jakýmsi špatným svědomím. Nepřipouštíme si možnost smrti a modlitbu odkládáme až na chvíle, kdy nám bude ouvej, až na dobu, kdy nebudeme muset nikam spěchat, až nám bude o pár let víc… A kdo může sečíst, co všechno nám tyto stařenky vyprosily za svých dlouhých modliteb na svých za ta léta ohmataných, vyhlazených růžencích? Za kolik obrácení, uzdravení, povolání vděčíme právě jim?
…a vůbec, ať si každý věří, čemu chce, hlavně když se bude slušně chovat!
V současné době je většina lidí ochotna přijmout za svůj osobní názor jakýsi humanismus. (V tomto zamyšlení tímto termínem označuji názor, který staví na vrchol člověka, lidství a lidskost, nikoli myšlenkový směr pozdního středověku.) Ať je to, jak chce, hlavně se chovat lidsky, říká si, a při tom se odvolává na Masaryka, Voltaira, Goetheho, Platóna či jiné bezpečně mrtvé myslitele.
(Nemohu se nezastavit právě u Goetheho. Kdysi na procházce po kraji v knížectví Výmarském řekl svým přátelům: "Vznešený je člověk, krásný a dobrý." Strom, u nějž v té chvíli stanul, přečkal několik lidských věků a ironií osudu stál na apelplatzu v koncentračním táboře Buchenwald. Hle - humanismus…)
Neodbytně se mi vtírá myšlenka, že v rámci upřímnosti by mělo být vstupní tvrzení doplněno slovy "ať si každý věří, čemu chce, jen když nebude katolíkem". Budete-li se náhodou v autobuse bavit o tom, že čtete horoskopy, chodíte ke kartářce nebo se třikrát denně při józe stavíte na hlavu, nikdo si toho nevšine. Ale utrousíte-li, že jste katolíci, okolí zbystří. A zmíníte-li se někde, že zajdete do kostela občas i mimo neděli, jste prohlášeni za fanatiky. Je to zvláštní, že křesťanství se začíná stávat jakousi exotikou - ovšem exotikou ne zcela žádoucí, na rozdíl od všelijakých nových pavěr a pověr. Čemu všemu jsou lidé schopni věřit, aby nemuseli věřit, povzdechl si před nějakými šedesáti lety jeden kardinál. Jeho slova jsou až příliš aktuální.
A co je to vůbec takový humanismus? Oč se může opřít? V žádné případě nepopírám základní lidská práva, avšak domyslíme-li je do důsledku, nemáme žádné objektivní měřítko, žádný Archimédův "pevný bod", od nějž bychom mohli odvodit další. Křesťan může hovořit o člověku jako o obrazu Božím, o Desateru a o přikázání lásky, ale co nevěřící? V současnosti je morálka chápána jako výtvor lidské společnosti. Jímá mě hrůza při pomyšlení, že by se někdy společnost mohla rozmyslet a základní práva přehodnotit. Nihil novi sub sole - ve 20. století jsme to již několikrát zažili.
Odvolávání se na humanismus může mít dvojí kořen. Jednak je zde jistá ignorance spirituálního rozměru člověka, což po desetiletích ateistického režimu není nic divného; ani současná konzumní společnost nijak zvlášť nevybízí k duchovnímu rozvoji. Náboženství je chápáno jako jakási nadstavba, nadstandard, koníček pro volný čas, nikoli způsob života. A jednak - jak se domnívám - někteří lidé nechtějí vzít na vědomí transcendentno kvůli jakési směsici lenosti a pýchy. Nechce se jim opouštět zaběhnutý způsob života, raději by přizpůsobili náboženství svému obrazu. A nejsou ochotni připustit, že by objektivní morální kritéria ležela mimo ně, že to nejsou oni, kdo si bude určovat, co je dobré a co špatné, že by si nebyli sami sobě nejvyšší autoritou. Tento tzv. humanismus je pro ně v podstatě vyhovujícím světonázorem, který nestojí příliš námahy a kterému okolí nemá co vytknout - což je do určité míry pravda, hodnotíme-li člověka jen podle "občanské slušnosti".
Náš člověk se v dobách nedávno minulých naučil jisté schizofrenii - něco jiného si myslí a něco jiného koná. Ano, taková přetvářka byla do určité míry užitečná v době totality, kdy samostatné myšlení, které se neslučovalo s oficiálním kurzem, bylo zločinem urážky majestátu. Ale do důsledků člověka ničí. Uveďme si názorný příklad: takový člověk halasně odsoudí arogantní chování ostatních řidičů, pak sám sedne za volant… A pokud dostane pokutu, platí - podle vlastních slov - ne proto, že udělal něco, co neměl, ale proto, že ho chytli, tedy měl smůlu a je vlastně chudák…
A co my katolíci?
Poznat chyby je mnohem snazší než vědět, jak je napravit. Proto je pro mě obtížné najít řešení těchto problémů. Soudím, že současná doba po nás vyžaduje především svědectví. Podobně jako v prvních stoletích křesťanství přišla doba apoštolátu spíše skutkem než slovem. Můžeme kolem sebe vidět hlad po duchovních hodnotách, žízeň po pravdě, která je často zaháněna kalnou vodou pověr a náhražek náboženství. Křesťanství však není jen snadná odpověď na pár palčivých otázek jako křišťálová koule či vykládání karet. Křesťanství je život s Bohem, a to život se vším všudy.
Domnívám se, že je zapotřebí trojího svědectví. Za prvé, věřící křesťan musí intenzivně prožívat svůj vztah k Bohu a k církvi; nesmí se za víru stydět, musí ji prožívat opravdově. Těžko někomu dokážeme pravdivost svého přesvědčení, když je nebudeme brát opravdově. Za druhé, je velice žádoucí, abychom křesťanské životní hodnoty skutečně akceptovali a přenášeli do běžného života. Pokrytecká by byla zbožnost bez milosrdenství, láska k Bohu bez lásky k bližnímu. Na tomto poli především od nás očekává nevěřící okolí výrazné svědectví. Je naším prvořadým úkolem, aby výtky, které vůči katolickému křesťanství lidé mají, nebyly oprávněné, popřípadě nepadaly vůbec, protože nebudou mít proč padat. Přiznejme si selhání vlastní i ostatních a usilujme o vlastní nápravu. Za třetí, křesťan musí být připraven svědčit o Bohu neustále. Stěží budeme vést zasvěcené polemiky a hluboké rozpravy. Budeme-li však svědčit prvním i druhým způsobem, jak jsem se zmínil, musíme být připraveni na to, že se nás dříve či později někdo bude ptát. K těm, kdo hledají pravdu, musíme přistupovat ne povýšeně, ale s otevřeným srdcem, nikdy jako ten, kdo poučuje neznalého či pozdvihuje druhého na vyšší úroveň, ale přátelsky a s pokorou, s pevnou vírou, ale bez opovržení k druhému, a v žádném případě ne s pýchou na nezaslouženou milost víry, které se nám dostalo, a vždy s láskou. Skutečně láska je nejlepším svědectvím o Bohu, vždyť Bůh je láska (1 Jan 4,8).
zdroj: www.katolik.cz/texty

Být,či nebýt katolíkem?

18. srpna 2006 v 15:04 | Zdeněk Drštka
Být, či nebýt katolíkem?


Dříve nebo později se každý katolický křesťan setká s podobnými poznámkami na adresu svého světonázoru. "Podívejte se na katolíky, co to je za sebranku", "radši budu slušným ateistou než takovým katolíkem", "ti katolíci, to je hrůza, oni upalovali čarodějnice a Jana Husa", "vždyť je to náboženství pro pár stařenek, to pro mě není" a tak dále. Postupem času si na to zvykne, jelikož podobné fráze se stávají součástí společenské konverzace spolu s osvědčenými tématy, jako že dnes je hezky, ale včera to nestálo za nic, vláda je neschopná, všechno je drahota, souseda odnaproti už jsem dlouho neviděl, neteř už chodí do páté třídy a za chvíli je tu podzim.
Bylo by příliš lapidární prohlásit, že ti, kdo pronášejí podobné argumenty, téměř ani nevědí, co mluví. Je pravda, že mnohdy jen papouškují názory, které někde slyšeli a které se jim docela hodí. Nicméně nelze tato slova jen tak bez povšimnutí přejít, dokud patří mezi všeobecně uznávané pravdy.
podívejte se na katolíky, co to je za sebranku…
Je docela zajímavé, že na křesťany - a na katolické zvlášť - má společenské mínění přísnější měřítko. Ač nejsou katolíci o moc viditelnější, nenosí žádné označení (ne každý, kdo nosí na krku křížek, musí být zrovna katolík), je na ně upřena pozornost. Jakmile se okolí dozví, že jsme katolíky - a ono se to dozví dříve či později, nechceme-li zapírat víru; stejně se nás na to někdo zeptá - zaměří se na nás a zkoumá veškeré naše skutky pod drobnohledem.
Ať to zní sebedivněji, má to svoji světlou stránku. Klade-li veřejnost na katolíky vyšší nároky, znamená to, že církev je ještě jakýsi způsobem spojována s vyšší morální úrovní, nebo přinejmenším s výše nastavenou laťkou. To je pravda, v ideálním případě je katolický křesťan bezúhonným člověkem a morálním vzorem. Jenže…
Jenže jsme lidmi chybujícími a čas od času se dopustíme hříchu nebo aspoň společenského poklesku. (Bylo by jistě krásné, kdyby katolík byl příkladem nejen dokonalého člověka, ale i opravdového gentlemana. Ovšem na druhou stranu je třeba říci, že vzít si hnědé ponožky ke světle šedému obleku není hřích. Ale to sem zas až tak nepatří.) "Kdybychom řekli, že nemáme hřích, sami sobě lžeme a pravda v nás není," napsal sv. Jan (1 Jan 1,8). Byla si toho vědoma již prvotní církev, když řešila otázku, zda lze přijmout odpadlíky po pronásledování znovu do společenství věřících. Papež Kornelius si snad vzpomněl na svého předchůdce sv. Petra a rozhodl ve prospěch mírnějšího přístupu. Naši současníci právem považují církev za hlasatelku vyšších mravních požadavků, jenže zapomínají, že církev tvoří obyčejní lidé. Církev není elitním klubem, ale útočištěm i pro ty nejubožejší. Církev neshromažďuje dokonalé světce, kteří nikdy nehřeší, nýbrž hříšné lidi, kteří si jsou svého hříchu vědomi a snaží se jej napravit.
oni se z toho vyzpovídají a mají pokoj…
Zde často narážíme na nepochopení, co se zpovědi týče. Je pravda, že ve svátosti smíření jsou nám odpuštěny všechny hříchy, ale také je pravda, že bez opravdové lítosti toho moc nepořídíme. A také je pravda, že kdyby někdo hřešil s vědomím, že se z toho přece vyzpovídá a že tedy může dělat, co se mu zlíbí, těžce se rouhá proti Duchu Svatému. Svátost smíření je velká milost, ale předpokládá i změnu smýšlení, obrácení, lítost a upřímné předsevzetí už více nehřešit a podle možností napravit vzešlou škodu.
Snad jsou mezi katolíky i zpovědní rutinéři, kteří chápou svátost smíření jako automatickou "čistírnu duše". Snad jsou i tací, kteří si řeknou, že jdou-li za dva dny ke zpovědi, mohou si ještě stihnout zahřešit. Snad ano - přál bych si, aby nebyli. Ale jsou-li, pak nejsou a nesmějí být exemplárními katolíky, vzory k následování. Takové chování není slučitelné s katolickým křesťanstvím. Církev ho důrazně odsuzuje. Vědí o tom nevěřící?

Kdo byl JEŽÍŠ KRISTUS

18. srpna 2006 v 14:48 | R.D. Mgr. Radek Jurnečka
Již skoro 2000 let lidé vyslovují jméno Ježíš Kristus.
Kdo to vůbec byl ? Jedna skupina lidí jej ctí jako toho, který dal a dává jejich životu obsah, sílu a radost. A druzí jej radikálně odmítají. Někteří se snaží přivádět lidi ke Kristu, kdežto druzí chtějí tohoto "Božího Syna" navždy a naprosto vymazat z vědomí lidí a celé křesťanství vyhubit.
th_55969SCORAZON.jpg
Jaký tedy byl onen Ježíš Kristus? Byl smutný nebo radostný ? Skličoval své posluchače nebo je těšil? Převažovalo ve zvěsti jeho života utrpení nebo potěšení ? Kdybychom měli usuzovat jen z obrazů a soch a nevěděli nic o tom, co Ježíš hovořil a dělal, pak bychom bezpochyby řekli, že tento člověk měl především co dělat s bolestí. Výtvarní umělci jej většinou zpodobňují jako zmučeného člověka se smutnýma očima, ztýraného a poníženého, který jakoby žaloval na nepochopení světa. Ale je tento obraz celý ? A je to vůbec to hlavní, co na něm můžeme vidět ?
Otevřme Bibli a zalistujme znovu na známá místa. Vidíme Ježíše mezi hosty na svatbě v Káně Galilejské. Šel by "nějaký mrzout" vůbec na svatbu a zajímal by se o nedostatek vína ? Jeho nepřátelé o něm dokonce tvrdili, že je žrout a pijan vína. Ani evangelista se těmto slovům nevyhnul, i když dobře věděl, že Ježíš takový nebyl. Ale jistě rád poseděl u stolu s lidmi všelijaké pověsti. Vždyť jen svou přítomností je uzdravoval. Jistě těžko by jej mezi sebe přijali, kdyby byl přísným moralistou a asketou. Známe Ježíše také jako přítele celníků a nevěstek, ale jistě se jim nechtěl připodobnit v jejich hříchu, ale dovedl s nimi hovořit, a tak je přivádět na cestu do království svého Otce. Ježíš volá k odpočinku ty, kteří pracují a ty, kteří jsou obtíženi, a proto lidé za ním šli.
Když pak po vzkříšení přišel mezi ustrašené a smutné učedníky, přinesl jim s pozdravem "Pokoj Vám" i opravdové štěstí. Až v tuto chvíli si uvědomili, že Ježíš s sebou nosil nebe.
Šířil jej kolem sebe jako vůni a mnozí lidé, kteří se s ním potkali, měli tentýž pocit jako učedníci na hoře Proměnění, když volali : "Mistře, je dobré, že jsme tady."
Kamkoli Ježíš přišel, všude s sebou přinášel radost, štěstí a klid. Slzy osychaly či se měnili v slzy radosti. I ti, kteří stáli proti Němu, cítili, že je u Něho něco povzbuzujícího. Z jeho obličeje vyzařovala výzva . "Pojďte ke mně" O Ježíši Kristu v plnosti platí, že jej Bůh pomazal olejem radosti.
A přece je na této vyjímečné postavě něco zvláštního, něco téměř zarážejícího. Bije to až do očí. V Novém zákoně čteme o tom, jak Ježíš plakal, ale vůbec nic o tom, že by se kdy smál. Je to vlastně takové tajemství jeho života. Nesmál se, ale radost, smích, usmíření a pokoj rozdával všude kudy chodil. A lze toto vše dělat bez úsměvu a laskavé tváře ? Ježíš plakal možná proto, abychom my nemuseli beznadějně plakat a "nesmál se" proto, abychom se mohli my bezmezně z celého srdce radovat. Nebo - slavní lidé jsou pyšní na to, že ovládají svůj hněv. On nikdy nepotlačoval svůj hněv. Shazoval nábytek z chrámových schodů a ptal se lidí jak chtějí uniknout pekelnému zatracení.
Z evangelií je zřejmé, že Ježíš vystupuje i jako učitel a prorok. Učí v synagóze, diskutuje, odpovídá na otázky, poučuje i když ho tomu nikdo neučil. Mluví ke každému kdo jej požádá a kdo je ochoten mu naslouchat. Vždy mluví veřejně. Ježíš mluví k lidem jejich řečí, řečí jejich vlastního života. Vidí jejich chudobu, pláč, ukrutnosti a nespravedlnosti, které je svírají a ponižují, a proto učí o Božím království. Zná také jejich nenávist, a proto ukazuje cestu k odpuštění a smíření. Učí je konat pokání. Všechno co jim Ježíš říkal a učil, neodvolatelně přitahovalo lidi čistého srdce, anebo ty, kteří toužili mít čisté srdce. Poslouchali ho nevidomí, nechápaví lidé, ale přece alespoň cítili, že jeho slovo je život a že osvobozuje. Z Ježíšova učení mluví láska, která touží všechny obdarovat a všechny přivést k Otci. A Kristus učí i dnes lidi skrze svou církev.
Kdo to tedy byl - Ježíš Kristus ? Když byl dítětem zneklidnil krále. Když byl chlapcem, udivil "doktory" a když byl mužem, otřásl celým národem i základy Veleříše římské. Ovládal zákony přírody : chodil po vlnách, tišil bouři. Sytil z mála tisícové zástupy, uzdravoval bez léků a křísil mrtvé. Nepřátelé a ani Satan Jej nemohli zničit a ani Jeho hrob zadržet. Nade vším zvítězil. Za celý svůj život nenapsal jedinou knihu, ale ani do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které byly o Něm napsány. Nesložil žádnou píseň, ale svou odpouštějící láskou rozezvučel písněmi chvály lidská srdce víc, než všichni básnící světa. Nezařídil jedinou lékařskou ordinaci, ale uzdravuje více chorých duší, než tisíce lékařů lidských těl. Nevelel žádné armádě, ale žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako On.
Mocí své lásky a poselstvím evangelia přetvářel a stále přetváří svět. Velcí mužové přišli a odešli. Všichni lidé někoho zklamali, On však nikoho. Všichni lidé zhřešili, jen On jediný zůstal svatý, věčný, nejkrásnější mezi lidskými syny. A tento Ježíš je Spasitel světa; můj Spasitel a Přímluvce u Boha!
th_pp.jpg

Nejtěžší Otčenáš

2. srpna 2006 v 13:14
"Otče náš, jenž jsi na nebesích"
"Ano, co je?"
"Nepřerušuj mě, modlím se."
"Ale vždyť jsi mne právě oslovila."
Já, že jsem s tebou mluvila? Ne, vlastně ne. To se prostě tak modlíme. Otče náš, jenž jsi na nebesích."
"A teď zase, úplně jasně se mnou mluvíš. Co pro tebe mohu udělat?"
"Posvěť se jméno tvé."
"Myslíš to vážně?"
"Co mám myslet vážně?"
"Jestli skutečně chceš posvětit moje jméno. Co to pro tebe znamená?"
"To znamená... To znamená.... U všech všudy, vlastně ani nevím, co to znamená. Jak to mám vědět?"
"To jednoduše znamená, že mě chceš ctít, že jsem pro tebe jedinečně důležitý, že moje jméno je ti drahé.
"Aha, tak je to tedy. Ano, už tomu rozumím.
Přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi."
"To je pěkné, ale děláš pro to taky něco?"
"Aby se stala tvoje vůle? Přirozeně! Každou neděli chodím do kostela. Přispívám na misie a na Charitu."
"Myslím tím něco jiného. Chtěl bych, aby byl tvůj život v pořádku. Aby ses zbavila návyků, kterými jdeš jiným na nervy, abych měl vliv na tvůj život..."
"Proč mi to vlastně vyčítáš?! Co si myslíš o těch skalních katolících, kteří sedí v kostele každou neděli v poslední řadě, na ty se podívej!"
"Promiň!, Myslel jsem, že se upřímně modlíš o to, aby přišlo moje království a stala se má vůle. Víš, a to začíná právě u toho, kdo se o to modlí."
Ano, to se mi vyjasnilo, ale mohla bych se domodlit?"
"Chléb náš vezdejší dej nám dnes..."
"Promiň, že tě zase přerušuji,. Až budeš mít chvilku klidu, přemýšlej o tom, o co mě vlastně prosíš. Myslím, že je ti jasné, že nejde o ten chleba, který kupuješ každé ráno u pekaře."
"A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům..."
"A co Petra?"
"Petra, moje sousedka, hm... už s tím zase začínáš. Víš přece, že se mnou věsí v prádelně prádlo. Pak ještě o mně špatně mluví v obchodě. A pak večer, když přijde manžel z práce, samozřejmě musí se ometat na schodech, aby se na něj mohla usmívat a dělat pěkné oči."
"Ano, vím, vím! Ale co jsi se vlastně modlila?"
"Ano, ale já jsem to tak vlastně nemyslela."
"Aspoň pravdivost ti nechybí. Nevadí ti nosit v sobě tolik zahořklosti a odporu?"
"Ano už jsem z toho nemocná."
"Vidíš, a zde tě právě chci uzdravit. Odpusť Petře a já odpustím tobě. Může se stát, že Petra zareaguje směšně. Možná ti přestane hlídat děti. Ale ty sama budeš mít pokoj v srdci."
"Hm, nevím, jestli se k tomu překonám."
"Neměj strach, pomůžu ti."
"A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého."
"S radostí, přesně to chci udělat. Vystříhej se všech lidí a situací, které tě vedou do pokušení."
"Jak to myslíš?"
"Znáš přece svoje slabosti, svou nespolehlivost, pohodlnost, svoje zacházení s penězi, agresemi a řečmi o druhých. Nedávej těmto pokušením šanci."
"Myslím, že to byl ten nejtěžší Otčenáš, který jsem se kdy modlila. Poprvé ale to má také něco do činění s mým denním životem."
"Dobře, a teď jdeme dál, v klidu se domodli."
"Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen."
"Víš, co je krásné? Když mne lidé jako ty začnou brát vážně, když se začnou upřímně modlit, naslouchat mi a potom konat moji vůli, pak najednou pocítí, že je jejich život šťastnější a spokojenější."

Pan Vomáčka a svatý Petr

2. srpna 2006 v 13:13
Pan Vomáčka zaklepe na nebeskou bránu. "Tak pojďte, pane Vomáčka, podíváme se, jestli sem patříte," otevírá svatý Petr, listujíc ve své tlusté knize. "Vomáček, Vomáčík, aha, Vomáčka, už vás mám. Pomáhal jste starým lidem, nelhal... Ale moment, co tady ty krádeže v obchodě?" zvedne obočí sv. Petr. Pan Vomáčka se zadívá upřeně Petrovi do očí a pak třikrát zakokrhá: "Kykirikíí, kikirikíí, kykirikíí...!" Sv. Petr se zarazí a rychle ho okřikne: "No, tak nerejpejte. Jste přijat."

Františkán a zloděj

2. srpna 2006 v 13:12
Františkán chytí zloděje, jak vykrádá klášter. Rozsvítí světlo a začne se rozplývat: "Vždyť ty jsi jako náš Pán Ježíš Kristus! On neměl kde hlavu složit, ty se též nemáš kde skrýt na neustálém útěku před policií. On kritizoval bohaté pro velký majetek a ty oň boháče okrádáš..." A tak ještě chvíli pokračoval až k poslední větě: "Jeho ukřižovali a ty též skončíš na šibenici!"

Telefon do nebe

2. srpna 2006 v 13:11
Nejvyšší izraelský rabín navštíví papeže.
Vedou spolu rozhovor. Náhle papež zvedne telefon a někam volá. Rabín se ho ptá: "Komu jste volal?" Papež odpoví: "Bohu." "To je věc!", zvolá rabín, "a kolik vás ten telefonát stojí?" "Milión lir," odpoví papež. Rozloučili se a rabín odešel.
Po nějaké době přiletí papež do Jeruzaléma a je přijat vrchním rabínem. Všimne si, že na rabínově stole stojí podobný zlatý telefon, jaký má v pracovně on sám. Poté, co zjistí, že rabín konzultuje svá rozhodnutí telefonicky, nevydrží a zeptá se: "Kam jste to volal?" Rabín řekne: "Bohu." Papež: "A kolik vás to stojí?" Rabín: "Jeden šekel. Víte, to je místní hovor."

Skotská sbírka

2. srpna 2006 v 13:10
V jednom skotském městě dal pastor kolovat klobouk, aby tam věřící vkládali almužny pro kostel.
Po nějaké době se klobouk vrátil, samozřejmě prázdný. Pastor obrátil oči k nebi a pravil vděčně: "Děkuji ti, Bože! Vrátili mi klobouk !"
 
 

Reklama