Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí ... :) :P

Srpen 2006

Na pořádí písmen nezáleží....

24. srpna 2006 v 13:31 Slovní hříčky*
V suoivsoltsi s vzýukemm na Cmabridge Uinervtisy vlšyo njaveo, že
nzeáelží na pořdaí psíemn ve solvě. Jedniná dleůitžá věc je, aby blyy
pnvrí a psoelndí pímesna na srpváénm mstíě. Zybetk mžůe být totánlí
sěms
a ty to přoád bez porlbméů peřčetš. Je to potro, že ldiksý mezok
netče
kdažé pensímo, ale svolo jkao cleek. Zjíamvaé, že?

Optický klam

20. srpna 2006 v 15:38

Otázka

20. srpna 2006 v 15:34 Slovní hříčky*

Otázka

Je čas zvolit vůdce světa a váš hlas má rozhodnout. Tady jsou fakta o 3 nejslibnějších kandidátech:

Kandidát A:
Spolčuje se s politiky, kteří ne vždy hrají čistou hru, a svoje činy konzultuje s astrologem. Měl dvě milenky. Kouří a pije 8-10 martini denně.

Kandidát B:
Dvakrát ho vyhodili ze zaměstnaní, spí do oběda, na univerzitě bral opium a každý večer vypije čtvrt lahve whisky.

Kandidát C:
Byl vyznamenaný jako vojenský hrdina. Je vegetarián, nekouří, pije jen příležitostně pivo a neměl žádné mimomanželské aféry.

Kterého z těchto kandidátů byste si vybrali?

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

Kandidát A je Franklin D. Roosevelt
Kandidát B je Winston Churchill
Kandidát C je Adolf Hitler

7.spřátelený blog

19. srpna 2006 v 17:33
7.spřátelený blog: www.jona.blog.cz
Super blog...chodím tam často

Být,či nebýt katolíkem?(2)

18. srpna 2006 v 15:06 | Zdeněk Drštka |  [Bůh]
radši budu slušným ateistou než takovým katolíkem…
Je celkem pochopitelné, že v očích průměrného člověka má větší cenu spořádaný, slušný, "hodný" ateista než katolík, který je veřejným hříšníkem. "Já znám několik ateistů, kteří jsou morálně bezúhonní, a taky znám pár katolíků, za které bych se styděl," jsme určitě už slyšeli. Jenže tento přístup je značně nedůsledný a poněkud nepoctivý. Postavíme-li vedle sebe "hodného" bezvěrce a "zlého" katolíka, bude kontrast pochopitelně velmi nápadný. Kdo však nám dal právo srovnávat právě takhle? Když vedle sebe postavíme "hodného" katolíka a "zlého" ateistu, troufám si tvrdit, že nebude o nic méně nápadný, ba snad i naopak. A jak to dopadne, srovnáme-li "hodného" ateistu s "hodným" katolíkem? Nebo "zlého" ateistu se "zlým" katolíkem? Ovšem právě takovýmto srovnáním se ateisté - neznámo proč - brání.
Z prvního uvedeného srovnání jaksi vyplývá domněnka, že katolické křesťanství činí člověka horším. Proti tomu se tedy rozhodně ohrazuji. Nevím o žádné studii, o žádném sociologickém průzkumu, o žádné statistice, která by něco podobného dokazovala. Jedna věc je charakter daného člověka, druhá pak jeho světonázor. Kdo mi dokáže, že by ateista nebyl ještě lepší, kdyby se stal katolíkem? Nebo naopak - jistá dáma, katolická křesťanka, se v zaměstnání stala svědkyní debaty o jedné společné známé. Kolegyně (bez vyznání) se nad ní pohoršovaly: "A to si představte, že ona chodí do kostela a k přijímání!" Ona dáma s klidem poznamenala: "A teď si představte, že by do toho kostela nechodila. To by byla teprve semetrika." Kolegyně překvapením oněměly. Mohu dodat, že tuto "taktiku" jsem již s úspěchem použil.
Mám neurčitý dojem, že někdy mluví z ateisty jakási pýcha - "já jsem přece lepší než nějaký ten katolík, i když ničemu nevěřím". No prosím, to je teoreticky možné, ale co tomu ateistovi - který je údajně ateistou proto, že jej pohoršují katolíci - brání, aby se stal dobrým katolíkem, je-li sám tak slušný a bezúhonný člověk? Církev si je dobře vědoma, že řada těch, co se prohlašují za katolíky, nežije příkladným životem, že má a v dějinách měla ve svých řadách i nehodné kněze a nepatřičně jednající řeholníky. To je skutečnost, kterou si musíme přiznat. Ale je to pravidlem? Stává se člověk křtem, biřmováním, svěcením či řeholními sliby automaticky horším? A krom toho, je zde generalizace oprávněná? Je korektní, když na základě špatné zkušenosti s jedním, dvěma kněžími prohlásí člověk o katolickém kněžstvu, že je protivné, neschopné, zkažené a já nevím co ještě? Leč právě toto bývá pravidlem. Snad každý z nás se za svých školních let setkal s pedagogem, na něhož nevzpomíná v dobrém. Ale ještě jsem neslyšel, že by někdo na potkání tvrdil: "Ti učitelé, to je hrůza, co je to za verbež." A totéž platí o číšnících, prodavačkách, instalatérech, kadeřnicích… Proč zrovna u duchovních je tomu jinak?
ti katolíci, to je hrůza, oni upalovali čarodějnice a Jana Husa…
Je zvláštní, jak hranice z 15.-18. století dosud pálí naše současníky. "Upálili nám mistra Jana," zaznívá ve vlastech českých s železnou pravidelností. Nám? Komu vlastně? Kdo z našich současníků by si byl ochoten stoupnout na hranici za stejné názory, které stály Jana Husa život? Kdo z jeho novodobých "obhájců" tvrdošíjně zastává mínění, že Bůh si jej vyvolil, aby hlásal zkaženému světu pravdu evangelia? Kdo z nich je bytostně přesvědčen o Kristově přítomnosti v Eucharistii? Kdo z nich bude hájit nedocenitelné postavení Bohorodičky? Kdo z nich je vůbec ochoten připustit, že Bůh opravdu existuje?
Někdy je až neuvěřitelné, čím jsou lidé schopni proti církvi argumentovat. Já osobně jsem neupálil ani mistra Jana Husa, ani Giordana Bruna, ani jediného kacíře, ani jedinou čarodějnici, nevyhnal jsem z českých zemí jediného nekatolíka, nikdy jsem nebyl na křížové výpravě a žádnému pobělohorskému exulantovi jsem nevzal ani groš. Přesto mi tyto skutky již řada lidí vyčítala. Je nad mé chápání, když někdo prohlásí, že církvi by se neměl vracet v 50. letech zabavený majetek, protože např. Jan Ámos Komenský musel emigrovat a Galileo Galilei byl odsouzen. Matně se mi vybavuje historka, která se prý udála na francouzském pobřeží. Malý chlapeček zde odtlačoval od břehu loďku se dvěma Angličany, kteří chtěli přistát. "Co to děláš?" okřikl ho četník. "To jsou přece Angličani," volal chlapeček. "A co má být?" divil se četník. "Oni nám přece upálil Johanku z Arku," vykřikl chlapeček. "Ale to se přece stalo v 15. století," zasmál se četník. "No jo, ale paní učitelka nám o tom řekla dneska ve škole…" Jak byste se na mě dívali, kdybych vyháněl německé turisty z Pražského hradu s odvoláním na Hitlera? Kdybych na potkání nadával Rusům za srpen 1968, Italům za Mussoliniho a invazi do Etiopie, Francouzům za napoleonské války, Švédům za obléhání Brna a zpustošení rudolfínských sbírek…? Jsou to tytéž národy, ale snad kvůli tomu nejsou vinny! Proč se takto pohlíží na katolickou církev? Ano, děly se nepravosti ve jménu náboženství, ale jak za to mohou dnešní katoličtí křesťané?
Jen na okraj si dovolím malou poznámku - kolik z vášnivých obhájců obětí církve je ve skutečnosti odpůrci trestu smrti?
vždyť je to náboženství pro pár stařenek, to pro mě není…
Zajímavá věc - tatáž slova slýchají křesťané už po několik generací. Říkalo se to v 19. století, v letech padesátých, sedmdesátých, říká se to i dnes. Kde jsou ony původní stařenky? Myslím, že už nás předešly na věčnost. A na druhou stranu ty současné stařenky byly přece také kdysi děvčaty v rozpuku mládí, a nemohlo to být až tak dávno - jenže už tenkrát se o katolickém křesťanství mluvilo jako o náboženství babiček… Samozřejmě že v oné i této době měla církev co říci i mladým lidem. Je škoda, že se o tom nemluví. Velká setkání mládeže, mezinárodní poutě, setkání rodin s dětmi, prázdninové tábory a vůbec příležitosti vidět žijící církev nejsou mediálně atraktivními tématy. A kdo nechce vidět, nevidí.
A kde je také napsáno, že co se hodí pro stařenky, nehodí se v žádné případě pro mě? Studenti, otcové rodin i dědečkové chodí k týmž obvodním lékařům, nakupují tytéž rohlíky v týchž obchodech (nepodniknou-li rodinný výlet do superhypermarketu) a svítí týmiž žárovkami s touž elektřinou. Někdy je odpor vůči "náboženství stařenek" jen jakýmsi generačním trucem, revoltou pro revoltu.
Na druhou stranu, tyto stařenky jsou pro nás jakýmsi špatným svědomím. Nepřipouštíme si možnost smrti a modlitbu odkládáme až na chvíle, kdy nám bude ouvej, až na dobu, kdy nebudeme muset nikam spěchat, až nám bude o pár let víc… A kdo může sečíst, co všechno nám tyto stařenky vyprosily za svých dlouhých modliteb na svých za ta léta ohmataných, vyhlazených růžencích? Za kolik obrácení, uzdravení, povolání vděčíme právě jim?
…a vůbec, ať si každý věří, čemu chce, hlavně když se bude slušně chovat!
V současné době je většina lidí ochotna přijmout za svůj osobní názor jakýsi humanismus. (V tomto zamyšlení tímto termínem označuji názor, který staví na vrchol člověka, lidství a lidskost, nikoli myšlenkový směr pozdního středověku.) Ať je to, jak chce, hlavně se chovat lidsky, říká si, a při tom se odvolává na Masaryka, Voltaira, Goetheho, Platóna či jiné bezpečně mrtvé myslitele.
(Nemohu se nezastavit právě u Goetheho. Kdysi na procházce po kraji v knížectví Výmarském řekl svým přátelům: "Vznešený je člověk, krásný a dobrý." Strom, u nějž v té chvíli stanul, přečkal několik lidských věků a ironií osudu stál na apelplatzu v koncentračním táboře Buchenwald. Hle - humanismus…)
Neodbytně se mi vtírá myšlenka, že v rámci upřímnosti by mělo být vstupní tvrzení doplněno slovy "ať si každý věří, čemu chce, jen když nebude katolíkem". Budete-li se náhodou v autobuse bavit o tom, že čtete horoskopy, chodíte ke kartářce nebo se třikrát denně při józe stavíte na hlavu, nikdo si toho nevšine. Ale utrousíte-li, že jste katolíci, okolí zbystří. A zmíníte-li se někde, že zajdete do kostela občas i mimo neděli, jste prohlášeni za fanatiky. Je to zvláštní, že křesťanství se začíná stávat jakousi exotikou - ovšem exotikou ne zcela žádoucí, na rozdíl od všelijakých nových pavěr a pověr. Čemu všemu jsou lidé schopni věřit, aby nemuseli věřit, povzdechl si před nějakými šedesáti lety jeden kardinál. Jeho slova jsou až příliš aktuální.
A co je to vůbec takový humanismus? Oč se může opřít? V žádné případě nepopírám základní lidská práva, avšak domyslíme-li je do důsledku, nemáme žádné objektivní měřítko, žádný Archimédův "pevný bod", od nějž bychom mohli odvodit další. Křesťan může hovořit o člověku jako o obrazu Božím, o Desateru a o přikázání lásky, ale co nevěřící? V současnosti je morálka chápána jako výtvor lidské společnosti. Jímá mě hrůza při pomyšlení, že by se někdy společnost mohla rozmyslet a základní práva přehodnotit. Nihil novi sub sole - ve 20. století jsme to již několikrát zažili.
Odvolávání se na humanismus může mít dvojí kořen. Jednak je zde jistá ignorance spirituálního rozměru člověka, což po desetiletích ateistického režimu není nic divného; ani současná konzumní společnost nijak zvlášť nevybízí k duchovnímu rozvoji. Náboženství je chápáno jako jakási nadstavba, nadstandard, koníček pro volný čas, nikoli způsob života. A jednak - jak se domnívám - někteří lidé nechtějí vzít na vědomí transcendentno kvůli jakési směsici lenosti a pýchy. Nechce se jim opouštět zaběhnutý způsob života, raději by přizpůsobili náboženství svému obrazu. A nejsou ochotni připustit, že by objektivní morální kritéria ležela mimo ně, že to nejsou oni, kdo si bude určovat, co je dobré a co špatné, že by si nebyli sami sobě nejvyšší autoritou. Tento tzv. humanismus je pro ně v podstatě vyhovujícím světonázorem, který nestojí příliš námahy a kterému okolí nemá co vytknout - což je do určité míry pravda, hodnotíme-li člověka jen podle "občanské slušnosti".
Náš člověk se v dobách nedávno minulých naučil jisté schizofrenii - něco jiného si myslí a něco jiného koná. Ano, taková přetvářka byla do určité míry užitečná v době totality, kdy samostatné myšlení, které se neslučovalo s oficiálním kurzem, bylo zločinem urážky majestátu. Ale do důsledků člověka ničí. Uveďme si názorný příklad: takový člověk halasně odsoudí arogantní chování ostatních řidičů, pak sám sedne za volant… A pokud dostane pokutu, platí - podle vlastních slov - ne proto, že udělal něco, co neměl, ale proto, že ho chytli, tedy měl smůlu a je vlastně chudák…
A co my katolíci?
Poznat chyby je mnohem snazší než vědět, jak je napravit. Proto je pro mě obtížné najít řešení těchto problémů. Soudím, že současná doba po nás vyžaduje především svědectví. Podobně jako v prvních stoletích křesťanství přišla doba apoštolátu spíše skutkem než slovem. Můžeme kolem sebe vidět hlad po duchovních hodnotách, žízeň po pravdě, která je často zaháněna kalnou vodou pověr a náhražek náboženství. Křesťanství však není jen snadná odpověď na pár palčivých otázek jako křišťálová koule či vykládání karet. Křesťanství je život s Bohem, a to život se vším všudy.
Domnívám se, že je zapotřebí trojího svědectví. Za prvé, věřící křesťan musí intenzivně prožívat svůj vztah k Bohu a k církvi; nesmí se za víru stydět, musí ji prožívat opravdově. Těžko někomu dokážeme pravdivost svého přesvědčení, když je nebudeme brát opravdově. Za druhé, je velice žádoucí, abychom křesťanské životní hodnoty skutečně akceptovali a přenášeli do běžného života. Pokrytecká by byla zbožnost bez milosrdenství, láska k Bohu bez lásky k bližnímu. Na tomto poli především od nás očekává nevěřící okolí výrazné svědectví. Je naším prvořadým úkolem, aby výtky, které vůči katolickému křesťanství lidé mají, nebyly oprávněné, popřípadě nepadaly vůbec, protože nebudou mít proč padat. Přiznejme si selhání vlastní i ostatních a usilujme o vlastní nápravu. Za třetí, křesťan musí být připraven svědčit o Bohu neustále. Stěží budeme vést zasvěcené polemiky a hluboké rozpravy. Budeme-li však svědčit prvním i druhým způsobem, jak jsem se zmínil, musíme být připraveni na to, že se nás dříve či později někdo bude ptát. K těm, kdo hledají pravdu, musíme přistupovat ne povýšeně, ale s otevřeným srdcem, nikdy jako ten, kdo poučuje neznalého či pozdvihuje druhého na vyšší úroveň, ale přátelsky a s pokorou, s pevnou vírou, ale bez opovržení k druhému, a v žádném případě ne s pýchou na nezaslouženou milost víry, které se nám dostalo, a vždy s láskou. Skutečně láska je nejlepším svědectvím o Bohu, vždyť Bůh je láska (1 Jan 4,8).
zdroj: www.katolik.cz/texty

Být,či nebýt katolíkem?

18. srpna 2006 v 15:04 | Zdeněk Drštka |  [Bůh]
Být, či nebýt katolíkem?


Dříve nebo později se každý katolický křesťan setká s podobnými poznámkami na adresu svého světonázoru. "Podívejte se na katolíky, co to je za sebranku", "radši budu slušným ateistou než takovým katolíkem", "ti katolíci, to je hrůza, oni upalovali čarodějnice a Jana Husa", "vždyť je to náboženství pro pár stařenek, to pro mě není" a tak dále. Postupem času si na to zvykne, jelikož podobné fráze se stávají součástí společenské konverzace spolu s osvědčenými tématy, jako že dnes je hezky, ale včera to nestálo za nic, vláda je neschopná, všechno je drahota, souseda odnaproti už jsem dlouho neviděl, neteř už chodí do páté třídy a za chvíli je tu podzim.
Bylo by příliš lapidární prohlásit, že ti, kdo pronášejí podobné argumenty, téměř ani nevědí, co mluví. Je pravda, že mnohdy jen papouškují názory, které někde slyšeli a které se jim docela hodí. Nicméně nelze tato slova jen tak bez povšimnutí přejít, dokud patří mezi všeobecně uznávané pravdy.
podívejte se na katolíky, co to je za sebranku…
Je docela zajímavé, že na křesťany - a na katolické zvlášť - má společenské mínění přísnější měřítko. Ač nejsou katolíci o moc viditelnější, nenosí žádné označení (ne každý, kdo nosí na krku křížek, musí být zrovna katolík), je na ně upřena pozornost. Jakmile se okolí dozví, že jsme katolíky - a ono se to dozví dříve či později, nechceme-li zapírat víru; stejně se nás na to někdo zeptá - zaměří se na nás a zkoumá veškeré naše skutky pod drobnohledem.
Ať to zní sebedivněji, má to svoji světlou stránku. Klade-li veřejnost na katolíky vyšší nároky, znamená to, že církev je ještě jakýsi způsobem spojována s vyšší morální úrovní, nebo přinejmenším s výše nastavenou laťkou. To je pravda, v ideálním případě je katolický křesťan bezúhonným člověkem a morálním vzorem. Jenže…
Jenže jsme lidmi chybujícími a čas od času se dopustíme hříchu nebo aspoň společenského poklesku. (Bylo by jistě krásné, kdyby katolík byl příkladem nejen dokonalého člověka, ale i opravdového gentlemana. Ovšem na druhou stranu je třeba říci, že vzít si hnědé ponožky ke světle šedému obleku není hřích. Ale to sem zas až tak nepatří.) "Kdybychom řekli, že nemáme hřích, sami sobě lžeme a pravda v nás není," napsal sv. Jan (1 Jan 1,8). Byla si toho vědoma již prvotní církev, když řešila otázku, zda lze přijmout odpadlíky po pronásledování znovu do společenství věřících. Papež Kornelius si snad vzpomněl na svého předchůdce sv. Petra a rozhodl ve prospěch mírnějšího přístupu. Naši současníci právem považují církev za hlasatelku vyšších mravních požadavků, jenže zapomínají, že církev tvoří obyčejní lidé. Církev není elitním klubem, ale útočištěm i pro ty nejubožejší. Církev neshromažďuje dokonalé světce, kteří nikdy nehřeší, nýbrž hříšné lidi, kteří si jsou svého hříchu vědomi a snaží se jej napravit.
oni se z toho vyzpovídají a mají pokoj…
Zde často narážíme na nepochopení, co se zpovědi týče. Je pravda, že ve svátosti smíření jsou nám odpuštěny všechny hříchy, ale také je pravda, že bez opravdové lítosti toho moc nepořídíme. A také je pravda, že kdyby někdo hřešil s vědomím, že se z toho přece vyzpovídá a že tedy může dělat, co se mu zlíbí, těžce se rouhá proti Duchu Svatému. Svátost smíření je velká milost, ale předpokládá i změnu smýšlení, obrácení, lítost a upřímné předsevzetí už více nehřešit a podle možností napravit vzešlou škodu.
Snad jsou mezi katolíky i zpovědní rutinéři, kteří chápou svátost smíření jako automatickou "čistírnu duše". Snad jsou i tací, kteří si řeknou, že jdou-li za dva dny ke zpovědi, mohou si ještě stihnout zahřešit. Snad ano - přál bych si, aby nebyli. Ale jsou-li, pak nejsou a nesmějí být exemplárními katolíky, vzory k následování. Takové chování není slučitelné s katolickým křesťanstvím. Církev ho důrazně odsuzuje. Vědí o tom nevěřící?

Kdo byl JEŽÍŠ KRISTUS

18. srpna 2006 v 14:48 | R.D. Mgr. Radek Jurnečka |  [Bůh]
Již skoro 2000 let lidé vyslovují jméno Ježíš Kristus.
Kdo to vůbec byl ? Jedna skupina lidí jej ctí jako toho, který dal a dává jejich životu obsah, sílu a radost. A druzí jej radikálně odmítají. Někteří se snaží přivádět lidi ke Kristu, kdežto druzí chtějí tohoto "Božího Syna" navždy a naprosto vymazat z vědomí lidí a celé křesťanství vyhubit.
th_55969SCORAZON.jpg
Jaký tedy byl onen Ježíš Kristus? Byl smutný nebo radostný ? Skličoval své posluchače nebo je těšil? Převažovalo ve zvěsti jeho života utrpení nebo potěšení ? Kdybychom měli usuzovat jen z obrazů a soch a nevěděli nic o tom, co Ježíš hovořil a dělal, pak bychom bezpochyby řekli, že tento člověk měl především co dělat s bolestí. Výtvarní umělci jej většinou zpodobňují jako zmučeného člověka se smutnýma očima, ztýraného a poníženého, který jakoby žaloval na nepochopení světa. Ale je tento obraz celý ? A je to vůbec to hlavní, co na něm můžeme vidět ?
Otevřme Bibli a zalistujme znovu na známá místa. Vidíme Ježíše mezi hosty na svatbě v Káně Galilejské. Šel by "nějaký mrzout" vůbec na svatbu a zajímal by se o nedostatek vína ? Jeho nepřátelé o něm dokonce tvrdili, že je žrout a pijan vína. Ani evangelista se těmto slovům nevyhnul, i když dobře věděl, že Ježíš takový nebyl. Ale jistě rád poseděl u stolu s lidmi všelijaké pověsti. Vždyť jen svou přítomností je uzdravoval. Jistě těžko by jej mezi sebe přijali, kdyby byl přísným moralistou a asketou. Známe Ježíše také jako přítele celníků a nevěstek, ale jistě se jim nechtěl připodobnit v jejich hříchu, ale dovedl s nimi hovořit, a tak je přivádět na cestu do království svého Otce. Ježíš volá k odpočinku ty, kteří pracují a ty, kteří jsou obtíženi, a proto lidé za ním šli.
Když pak po vzkříšení přišel mezi ustrašené a smutné učedníky, přinesl jim s pozdravem "Pokoj Vám" i opravdové štěstí. Až v tuto chvíli si uvědomili, že Ježíš s sebou nosil nebe.
Šířil jej kolem sebe jako vůni a mnozí lidé, kteří se s ním potkali, měli tentýž pocit jako učedníci na hoře Proměnění, když volali : "Mistře, je dobré, že jsme tady."
Kamkoli Ježíš přišel, všude s sebou přinášel radost, štěstí a klid. Slzy osychaly či se měnili v slzy radosti. I ti, kteří stáli proti Němu, cítili, že je u Něho něco povzbuzujícího. Z jeho obličeje vyzařovala výzva . "Pojďte ke mně" O Ježíši Kristu v plnosti platí, že jej Bůh pomazal olejem radosti.
A přece je na této vyjímečné postavě něco zvláštního, něco téměř zarážejícího. Bije to až do očí. V Novém zákoně čteme o tom, jak Ježíš plakal, ale vůbec nic o tom, že by se kdy smál. Je to vlastně takové tajemství jeho života. Nesmál se, ale radost, smích, usmíření a pokoj rozdával všude kudy chodil. A lze toto vše dělat bez úsměvu a laskavé tváře ? Ježíš plakal možná proto, abychom my nemuseli beznadějně plakat a "nesmál se" proto, abychom se mohli my bezmezně z celého srdce radovat. Nebo - slavní lidé jsou pyšní na to, že ovládají svůj hněv. On nikdy nepotlačoval svůj hněv. Shazoval nábytek z chrámových schodů a ptal se lidí jak chtějí uniknout pekelnému zatracení.
Z evangelií je zřejmé, že Ježíš vystupuje i jako učitel a prorok. Učí v synagóze, diskutuje, odpovídá na otázky, poučuje i když ho tomu nikdo neučil. Mluví ke každému kdo jej požádá a kdo je ochoten mu naslouchat. Vždy mluví veřejně. Ježíš mluví k lidem jejich řečí, řečí jejich vlastního života. Vidí jejich chudobu, pláč, ukrutnosti a nespravedlnosti, které je svírají a ponižují, a proto učí o Božím království. Zná také jejich nenávist, a proto ukazuje cestu k odpuštění a smíření. Učí je konat pokání. Všechno co jim Ježíš říkal a učil, neodvolatelně přitahovalo lidi čistého srdce, anebo ty, kteří toužili mít čisté srdce. Poslouchali ho nevidomí, nechápaví lidé, ale přece alespoň cítili, že jeho slovo je život a že osvobozuje. Z Ježíšova učení mluví láska, která touží všechny obdarovat a všechny přivést k Otci. A Kristus učí i dnes lidi skrze svou církev.
Kdo to tedy byl - Ježíš Kristus ? Když byl dítětem zneklidnil krále. Když byl chlapcem, udivil "doktory" a když byl mužem, otřásl celým národem i základy Veleříše římské. Ovládal zákony přírody : chodil po vlnách, tišil bouři. Sytil z mála tisícové zástupy, uzdravoval bez léků a křísil mrtvé. Nepřátelé a ani Satan Jej nemohli zničit a ani Jeho hrob zadržet. Nade vším zvítězil. Za celý svůj život nenapsal jedinou knihu, ale ani do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které byly o Něm napsány. Nesložil žádnou píseň, ale svou odpouštějící láskou rozezvučel písněmi chvály lidská srdce víc, než všichni básnící světa. Nezařídil jedinou lékařskou ordinaci, ale uzdravuje více chorých duší, než tisíce lékařů lidských těl. Nevelel žádné armádě, ale žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako On.
Mocí své lásky a poselstvím evangelia přetvářel a stále přetváří svět. Velcí mužové přišli a odešli. Všichni lidé někoho zklamali, On však nikoho. Všichni lidé zhřešili, jen On jediný zůstal svatý, věčný, nejkrásnější mezi lidskými syny. A tento Ježíš je Spasitel světa; můj Spasitel a Přímluvce u Boha!
th_pp.jpg


Hlad...

14. srpna 2006 v 11:40 Zaujalo mě*

Hlad - tiché nebezpečí

Než přečtete tento článek, umře na světě hlady dvě stě lidí... Osmdesát procent z nich jsou ženy a jejich děti...Každým rokem zabije hlad více lidí než AIDS, malárie a tuberkulóza. Paradoxem je, že nikdy nebylo na světě více jídla, než je teď. Jen Spojené státy vyrobí tolik potravin, že by se najedla polovina obyvatel světa. V Brazílii je každý pátý člověk obézní, zatímco čtyřicet procent lidí si tu nemůže dovolit kvalitní jídlo a trpí podvýživou. Indie, která je v pěstování a výrobě potravin soběstačná, má dvojnásobek podvyživených než saharská oblast Afriky... Příčinou hladomorů jsou často přírodní katastrofy. Jídlo se během nich nedá buď pěstovat, nebo distribuovat. Velkým problémem jsou také občanské války.

1 Osmdesát procent světových farmářů tvoří ženy. Grace byla jednou z ugandských rolnic. Než ji vojáci vyhnali z jejího domu, své tři děti sotva uživila, ale přece jen něco málo měli. Nyní živoří v uprchlickém táboře.

Dalším fenoménem je život na skládkách. Například chudí jihoameričtí rolníci, kterým bylo z nějakých důvodů vládou znemožněno pracovat na svých políčkách, se stahují na předměstí velkých měst v naději, že seženou jinou práci. Málokdy se jim to však podaří, takže jsou odkázáni na ohromné zapáchající skládky plné krys, na kterých s rodinami žijí a celé dny čekají na automobily, jež vozí z města pytle s odpadem. V nich se probírají a hledají jídlo. Nic zde nepřijde vniveč - rybí kostry, slupky od brambor či plesnivá zelenina jsou považovány za velký nález. Hladem však trpí také skoro čtyřicet milionů Američanů - například dvaatřicetiletá Teresa měla vážnou dopravní nehodu, podstoupila sérii operací a nemůže pracovat. Zůstala sama se třemi dětmi a státu dluží desetitisíce dolarů za lékařskou péči. Pro jídlo si chodí do místní charity, probírá se kontejnery a spoléhá na milosrdenství vzdálených příbuzných, kteří jí občas pošlou balíček s rýží a konzervami. Často však prý mají s dětmi na den pouze kousek chleba s majonézou...

Charitativní světové organizace se snaží vytvářet protihladové programy - v Afgánistánu byly vdovám, které přišly o svá pole, darovány krávy, které je i jejich děti živí, v Africe jsou pomocí dotací zakládány rybí farmy, v Bangladéši zase učí ženy, jak pěstovat prasata. Podobné výjimky jsou však spíš kapkami v moři - současný svět se vyznačuje čím dál většími disbalancemi. V Evropě nebo ve Spojených státech se do obřích kontejnerů vyhazují kvanta nespotřebovaného jídla ze supermarketů a v některých zemích má jedna fazole cenu zlata!

První semafor apod.

14. srpna 2006 v 11:32
Mnoho dnes běžných věcí vzniklo překvapivě nebo i náhodně.
Kostkový cukr
Rafinovaný cukr byl vynalezen v severní Indii kolem roku 1000 před Kristem. Jediným nedostatkem cukrových homolí se časem ukázal být jejich neskladný tvar. Tento problém v roce 1843 rozlouskl Jakub Kryštof Rad, ředitel dačické rafinérie cukru. Český vynálezce zkonstruoval první formu na lisování cukru, jejíž zdokonalená verze se na celém světě používá dodnes!
1

Kapučíno

Chutný nápoj se zrodil na počátku 19. století v Rakousku, kde se mu říkalo Kapuziner (což byla de facto Vídeňska káva). K přerodu v kapučíno došlo v půli 19. století, kdy byl Kapuziner importován do severní Itálie. Na Apeninách nápoj rychle zapustil kořeny, šlehačku nahradila mléčná pěna a v roce 1906 byl představen 1. přístroj na espresso.
2
Croissant
Za zrodem chutných rohlíčků se vydáme do roku 1683, kdy byla Vídeň dlouhé měsíce obléhána tureckým vojskem. Město na Dunaji barbarům nakonec odolalo i díky bdělým pekařům, kteří zavčas odhalili turecký pokus podminovat hradby Vídně... Za podíl na záchraně města si cech pekařů vysloužil monopol na pečení croissantů - pečiva ve tvaru tureckého půlměsíce.
5
Zelené jablko
Milovníci těchto výtečných jablek určitě netuší, že bez jisté Mary Smithová z Austrálie by se do nich nikdy nezahryzli! Historie zelených jablek se traduje od roku 1860, kdy paní Smithová vysypala bedničku shnilých jablek do potoka. O pár let později zde vyrostl stromek plodící chutná jablka odrůdy Granny Smith (Babička Smithová).
7
Semafor
První semafor na světě mohli obdivovat Londýňané v roce 1868. Vynález ze všeho nejvíc připomínal železniční návěstidlo se dvěma rameny, jež se zvedaly a sklápěly. Pro použití v noci objev disponoval červenou a zelenou plynovou lampou na každém rameni... Jediným nedostatkem pradědečka semaforů byl jeho hlučný provoz, plašící koně.
8

Kdo jsem(já)?

8. srpna 2006 v 0:00 [Myself]
Kdo jsem? Jsem člověk,ale každý člověk je jiný.Na zemi žije několik miliard lidí,ale každý je originál.Nikdo takový jako já ještě nebyl,není ani nebude.Na tuto otázku,kdo jsem?,bych mohla odpovědět jménem.Ale jméno nedělá člověka.Já nejsem jméno.Mohla bych říct,že JSEM dívka,dcera,sestra,vnučka,kamarádka,katolička,žačka,spolužačka.....Podstatné je uvědomění si toho,že JSEM,žiju,existuju.....to je něco téměř neuvěřitelného-život....Na světě žije mnoho zvířat,rostlin.......lidí.Člověk se od všeho ostatního liší.Člověk je tvor,který: může svobodně uvažovat,přemýšlí...lidský mozek je něco fantastického.Vůbec,celé lidské tělo je úžasný mechanismus.Prakticky celý svět,celý vesmír! ,všechno co žije i nežije,ale prostě všechno co kdy existovalo,je tak dokonalé,promyšlené,propracované.Všechno spolu nějakým způsobem souvisí.Něco takového mohl stvořit opravdu jen někdo dokonalý.A dokonalý je pouze BŮH......Napsala jsem,že lidský mozek je fantastický,ale přesto je to tím fantastickým mozkem člověku téměř nepochopitelné.A když už Bůh stvořil ten fantastický mozek,kterým je On sám nepochopitelný ...to je zkrátka fascinující...Když nad tím tak postupně přemýšlím tak nevím,co k tomu dodat...Bůh je víc než geniální....

Nejtěžší Otčenáš

2. srpna 2006 v 13:14 [Bůh]
"Otče náš, jenž jsi na nebesích"
"Ano, co je?"
"Nepřerušuj mě, modlím se."
"Ale vždyť jsi mne právě oslovila."
Já, že jsem s tebou mluvila? Ne, vlastně ne. To se prostě tak modlíme. Otče náš, jenž jsi na nebesích."
"A teď zase, úplně jasně se mnou mluvíš. Co pro tebe mohu udělat?"
"Posvěť se jméno tvé."
"Myslíš to vážně?"
"Co mám myslet vážně?"
"Jestli skutečně chceš posvětit moje jméno. Co to pro tebe znamená?"
"To znamená... To znamená.... U všech všudy, vlastně ani nevím, co to znamená. Jak to mám vědět?"
"To jednoduše znamená, že mě chceš ctít, že jsem pro tebe jedinečně důležitý, že moje jméno je ti drahé.
"Aha, tak je to tedy. Ano, už tomu rozumím.
Přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi."
"To je pěkné, ale děláš pro to taky něco?"
"Aby se stala tvoje vůle? Přirozeně! Každou neděli chodím do kostela. Přispívám na misie a na Charitu."
"Myslím tím něco jiného. Chtěl bych, aby byl tvůj život v pořádku. Aby ses zbavila návyků, kterými jdeš jiným na nervy, abych měl vliv na tvůj život..."
"Proč mi to vlastně vyčítáš?! Co si myslíš o těch skalních katolících, kteří sedí v kostele každou neděli v poslední řadě, na ty se podívej!"
"Promiň!, Myslel jsem, že se upřímně modlíš o to, aby přišlo moje království a stala se má vůle. Víš, a to začíná právě u toho, kdo se o to modlí."
Ano, to se mi vyjasnilo, ale mohla bych se domodlit?"
"Chléb náš vezdejší dej nám dnes..."
"Promiň, že tě zase přerušuji,. Až budeš mít chvilku klidu, přemýšlej o tom, o co mě vlastně prosíš. Myslím, že je ti jasné, že nejde o ten chleba, který kupuješ každé ráno u pekaře."
"A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům..."
"A co Petra?"
"Petra, moje sousedka, hm... už s tím zase začínáš. Víš přece, že se mnou věsí v prádelně prádlo. Pak ještě o mně špatně mluví v obchodě. A pak večer, když přijde manžel z práce, samozřejmě musí se ometat na schodech, aby se na něj mohla usmívat a dělat pěkné oči."
"Ano, vím, vím! Ale co jsi se vlastně modlila?"
"Ano, ale já jsem to tak vlastně nemyslela."
"Aspoň pravdivost ti nechybí. Nevadí ti nosit v sobě tolik zahořklosti a odporu?"
"Ano už jsem z toho nemocná."
"Vidíš, a zde tě právě chci uzdravit. Odpusť Petře a já odpustím tobě. Může se stát, že Petra zareaguje směšně. Možná ti přestane hlídat děti. Ale ty sama budeš mít pokoj v srdci."
"Hm, nevím, jestli se k tomu překonám."
"Neměj strach, pomůžu ti."
"A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého."
"S radostí, přesně to chci udělat. Vystříhej se všech lidí a situací, které tě vedou do pokušení."
"Jak to myslíš?"
"Znáš přece svoje slabosti, svou nespolehlivost, pohodlnost, svoje zacházení s penězi, agresemi a řečmi o druhých. Nedávej těmto pokušením šanci."
"Myslím, že to byl ten nejtěžší Otčenáš, který jsem se kdy modlila. Poprvé ale to má také něco do činění s mým denním životem."
"Dobře, a teď jdeme dál, v klidu se domodli."
"Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen."
"Víš, co je krásné? Když mne lidé jako ty začnou brát vážně, když se začnou upřímně modlit, naslouchat mi a potom konat moji vůli, pak najednou pocítí, že je jejich život šťastnější a spokojenější."

Pan Vomáčka a svatý Petr

2. srpna 2006 v 13:13 [Bůh]
Pan Vomáčka zaklepe na nebeskou bránu. "Tak pojďte, pane Vomáčka, podíváme se, jestli sem patříte," otevírá svatý Petr, listujíc ve své tlusté knize. "Vomáček, Vomáčík, aha, Vomáčka, už vás mám. Pomáhal jste starým lidem, nelhal... Ale moment, co tady ty krádeže v obchodě?" zvedne obočí sv. Petr. Pan Vomáčka se zadívá upřeně Petrovi do očí a pak třikrát zakokrhá: "Kykirikíí, kikirikíí, kykirikíí...!" Sv. Petr se zarazí a rychle ho okřikne: "No, tak nerejpejte. Jste přijat."

Františkán a zloděj

2. srpna 2006 v 13:12 [Bůh]
Františkán chytí zloděje, jak vykrádá klášter. Rozsvítí světlo a začne se rozplývat: "Vždyť ty jsi jako náš Pán Ježíš Kristus! On neměl kde hlavu složit, ty se též nemáš kde skrýt na neustálém útěku před policií. On kritizoval bohaté pro velký majetek a ty oň boháče okrádáš..." A tak ještě chvíli pokračoval až k poslední větě: "Jeho ukřižovali a ty též skončíš na šibenici!"

Telefon do nebe

2. srpna 2006 v 13:11 [Bůh]
Nejvyšší izraelský rabín navštíví papeže.
Vedou spolu rozhovor. Náhle papež zvedne telefon a někam volá. Rabín se ho ptá: "Komu jste volal?" Papež odpoví: "Bohu." "To je věc!", zvolá rabín, "a kolik vás ten telefonát stojí?" "Milión lir," odpoví papež. Rozloučili se a rabín odešel.
Po nějaké době přiletí papež do Jeruzaléma a je přijat vrchním rabínem. Všimne si, že na rabínově stole stojí podobný zlatý telefon, jaký má v pracovně on sám. Poté, co zjistí, že rabín konzultuje svá rozhodnutí telefonicky, nevydrží a zeptá se: "Kam jste to volal?" Rabín řekne: "Bohu." Papež: "A kolik vás to stojí?" Rabín: "Jeden šekel. Víte, to je místní hovor."

Skotská sbírka

2. srpna 2006 v 13:10 [Bůh]
V jednom skotském městě dal pastor kolovat klobouk, aby tam věřící vkládali almužny pro kostel.
Po nějaké době se klobouk vrátil, samozřejmě prázdný. Pastor obrátil oči k nebi a pravil vděčně: "Děkuji ti, Bože! Vrátili mi klobouk !"

Hledět,kam jdu

2. srpna 2006 v 13:09 [Bůh]
Po rušné ulici kráčí duchovní, hledíc kamsi nahoru. Právě má vstoupit na vozovku, když ho zastaví policista: "Otče, když se nebudete dívat tam, kam jdete, půjdete tam, kam se díváte!"

Učební plán blahoslavenství

2. srpna 2006 v 13:09 [Bůh]
Pak vzal Ježíš své učedníky na horu, svolal je k sobě a takto je učil:

Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebes.
Blahoslavení plačící... Blahoslavení tiší...
Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti...
Blahoslavení milosrdní... Blahoslavení čistého srdce...
Blahoslavení ti, kdo působí pokoj... Blahoslavení ti, kdo jsou
pronásledováni...
Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích.

Pak Šimon Petr řekl: "Máme si dělat poznámky?"
a Ondřej řekl: "A to se máme učit nazpaměť?"
a Jakub řekl: "Bude se z toho psát písemka?"
a Filip se přidal: "Co z toho můžeme zapomenout?"
Jan navrhl, že stačí aby se to naučil jen jeden z nich.
a Matouš se ozval: "A jak to všechno souvisí s reálným životem?"
a Jidáš to uzavřel: "Kdy už zas půjdeme dál?"
Nakonec jeden z přítomných farizeů požádal, zda by mohl vidět Ježíovy učební plány a ptal se, jaké konkrétní cíle sleduje Ježíšovo vyučování v kognitivní oblasti.

A Ježíš zaplakal...


Duha

1. srpna 2006 v 13:59 Tapety a pozadí*
Duha (22.)
Duha (19.)
Duha (16.)
Duha (7.)